„O mamče od dřezu“

Každý máme svůj názor a je to v pořádku – s jedním z názorů ale mírně nesouhlasím…

A to s tím, že  máme nejdřív pilovat techniku (např. techniku zpěvu) a až na konec používat emoce…

Řečeno jinak, nastudovat teorii a pak teprve moct něco tvořit……

Vůbec nikomu nechci vyvracet názory a přesvědčení, jen se v tomto článku pokusím popsat můj osobní pohled na věc, i přesto, že si mnozí z vás budou klepat na čelo:

Já to vidím přesně obráceně. Vždy se nejvíc naučíme z praxe !….je jedno, zda jde o vztahy, o zpívání, o malování, stavění domu….prostě cokoliv…že už to dnes nefunguje tak, jak to bylo dřív si můžete přečíst v tomto článku>> – dnes se lidé vrací ke svým opravdovým talentům, bez ohledu na vždělání či teorii

Ale nyní konkrétně ke zpívání. Jedna zpěvačka a učitelka zpěvu – mimochodem velmi talentovaná, výtečná klavíristka, vyjímečná svým nadáním i osobitým hlasem mi řekla, že zpěv je v prní řadě o technice, někde je tam i talent a až úúúúplně na konec emoce. Většinou s touto zpěvačkou souhlasím, s výjimkou této teorie (plně její názor respektuji)

.(pozor, tento názor je jen můj, a věřím tomu, že většina pedagogů se k němu nebude přiklánět !..)…

…hezky ostře se také ohradila vůči tomu, že nemohu říkat kdejaké „mamče od dřezu„, že je úžasná zpěvačka…

Já jsem také „mamča od dřezu“ a popíšu nejprve svůj „zpívací příběh“:

Celý  život se plácám v tom, jak je to vlastně doopravdy s mým talentem. Do zušky jsem začala chodit už jako pětiletá – údajně pro výrazný hudební talent – kde se pak v průběhu studia v zušce ztratil, opravdu nevím… 🙂 🙂 :-)…..Pominu hru na klavír, protože tam jsem si vlastní leností způsobila sama to, že jsem nebyla dost dobrá…Mrzí mě to, že jsem víc necvičila – hru na klavír miluju a dnes mě to neskutečně baví….Nechápu mé „pochody“ a životní postupy..:-)….ale to je na jiné téma :-)…

(Moje dcera mi dělá to samé, co jsem dělala já své mamce, a přesto, že vím, že by mohla být velmi šikovná, bojkotuje hru na klavír ještě dvojnásobně víc, než jsem to dělala já…).

Sólovému zpěvu jsem se jako dítě nevěnovala, chodila jsem do sboru a bavilo mě to. Byla jsem altistka, nijak výrazná….Na střední škole jsem se už ale začala „vybarvovat“ víc, začala jsem zpívat s kapelou, a s dalším, už dospěláckým sborem a rozhodla se pro sólový zpěv. Přihlásila jsem se do zušky – na sólový zpěv- bylo to peklo ! Při každé hodině, při každém vystoupení – otevřela jsem pusu – sevřelo se mi hrdlo a bylo po krásném zpěvu – vycházel ze mě jen jakýsi sípavý zvuk…Jak to ? Tréma ? Nebo co je to ?….Učitelka ze mě byla nešťastná, já jsme byla nešťastná – prostě to nešlo…

🙁 …tak ty asi ne, ty zpěvačka nebudeš….a bylo po sólovém zpívání...

Nechala jsem toho a dál si nenápadně zpívala ve sboru…Až do té chvíle, než jsem začala zpívat s kapelami různých žánrů….Aniž bych nad něčím přemýšlela, šla jsem bezhlavě do všeho, co se mi naskytlo…a zpívala jsem :-)….Prý celkem dobře….

Jak se blížila maturita, byla jsem už do muziky i do zpívání zamilovaná až po uši…..

Ten rok jsem začala jezdit do Prahy k panu profesorovi z konzervatoře – najednou to šlo ! Při těchto soukromých hodinách  se mi krásně otevřel hlas, můj hlasový rozsah šel do – PRO MĚ ALTISTKU NEPŘEDSTAVITELNÝCH VÝŠEK !….Jup a bylo to tam :-)….že bych přeci jen mohla zpívat ?…Jak to, že ještě rok před tím, jsem při takové hodině zpěvu jen sípala a nebyla schopná zazpívat pořádně nic ? (kromě  rockandrollu v kapele….) !

Pokud bych to vzdala hned po tom „sípání“( s tím, že zpívat prostě nemůžu), nikdy bych se nedozvěděla to, že jsem schopná vyzpívat i vysoké tóny, že mám hezký tvárný hlas, že to dokážu rozbalit tak, až se třese dům…. :-)…

S kamarádkou jsme se přihlásily na soutěž Talent 99. „Vyzpívala“ jsem si pěkné třetí místo s překrásnou písničkou od Věry Špinarové. V novinách pak vyšel článek, že mladá zpěvačka (tedy já 🙂 ) z Dolního Újezdu u Litomyšle zaujala porotu svým jazzovým cítěním :-). … Členkou poroty byla zpěvačka, skladatelka a textařka Zuzana Navarová, která mě okouzlila svým přístupem k nám finalistům – povídala si s námi, předávala zkušenosti, dodávala odvahu, a přála nám do budoucna jen to nej….Bohužel 5 let po té Zuzana zemřela….

Tak a proč to všechno tedy píšu. Protože:

1. Při všech těchto mým zpívacích aktivitách jsem NIKDY nepřemýšlela o technice zpěvu, nebo jestli zpívám tak, nebo onak – ZPÍVALA JSEM TAK, JAK MI „ZOBÁK“ NAROST !ZPÍVALA JSEM (A ZPÍVÁM)  S VELKOU RADOSTÍ (I KDYŽ SPOUTANÁ TRÉMOU) – TAKŽE SE ŠIROKOU ŠKÁLOU EMOCÍ !!!

2. Málokdo mi dodával potřebnou podporu, kterou jsem tak zoufale potřebovala – Já vím, nebylo to se mnou jednoduché, ale co kdyby mi někdo dodal potřebné sebevědomí – bylo by dnes něco jinak ?…nesmíme řešit – co by kdyby ale tudíž:

3…Z toho plyne to, že pokud ke mě do studia VOICE přijde “ MAMČA OD DŘEZU“ a já vím, že se v ní ukrývá něco úžasného – byť to na PRVNÍ DOJEM nemusí být zřejmé – MOHU SI DOVOLIT ŘÍKAT JÍ, ŽE JE SKVĚLÁ, MOHU JI PODPOŘIT A „VYLOVIT“ TEN SKRYTÝ POKLAD….

4. POUŽITÍ EMOCÍ SE MI VE ZPĚVU – I VE SPOLUPRÁCI S JINÝMI ZPĚVÁKY – VŽDY VYPLATILA !!!A TO DALEKO VÍC, NEŽ „MORDOVÁNÍ JAKÉKOLI TECHNIKY“….

5. DOBRÝ UČITEL SVÉHO ŽÁKA VŽDY PODPOŘÍ – PROTOŽE TEN ŽÁK K NĚMU PŘIŠEL Z NĚJAKÉHO DŮVODU – VĚTŠINOU Z POTŘEBY A NĚJAKÉ TOUHY SI ZAZPÍVAT – A TOUHA NÁS VEDE K NAŠIM TALENTŮM  !!! článek o touze a objevení si přečtěte zde 

6. JÁ JAKO LEKTORKA A MAJITELKA SOUKROMÉ „ZPÍVÁRNY“ MÁM SVÉ VLASTNÍ POSTUPY…POUŽÍVÁM KE ZPĚVU SVOJI TECHNIKU…

EMOČNÍ TECHNIKU  !!!!!!!!!! a to hned na prvním místě po rozezpívání….

7. V mé „zpívárně“ Studio VOICE se se všemi zpěváky rozezpíváváme klasickým postupem, stejně jako např. v zušce, nebo kdekoliv jinde a používám i stejné pěvecké technické postupy, které jsem se naučila v Praze u svého učitele….Hlásek zpěváků není tedy nijak ohrožen neopratrným zacházením…

Dříve se zpívalo – hodně se zpívalo….A především k těm maminám od dřezu to patřilo….Nemají právě ony tu nejlepší techniku zpěvu, když své děti dokázaly (a i dnes to mnohé dokážou) uspat, ukonejšit a zklidnit svým hlasem ?…Jejich hlas je to první – současně s tlukotem srdce – co vyvíjející se dítě v děloze slyší. Pro dítě je mámin hlas naprosto posvátný !!!!….A máma po narození dítěte umí INTUITIVNĚ hlas používat, tak aby to bylo ku prospěchu….

..Nechat se vést intuicí, emocemi a svými potřebami je dle mého názoru tou nejlepší cestou jak dojít k té správné technice – která ovšem bude vyhovovat nám samotným – ne obecným pravidlům !

„Mámy od dřezu“ zpívají pro radost. Nezpívají pro uši žádných hudebních odborníků, kteří přesně vědí, jak se má správně zpívat….já říkám, že  zpívat se má tak, aby to šlo od srdce !…ale ve skutečnosti si to může každý za nás dělat uplně po svém – mít perfektní pěveckou techniku je fajn….

A jak je to s názorem, že zpívat může každý ?

Já říkám, že ano !….Jednak je to prostě celkově prospěšné….a v neposlední řadě – hlasivky máme všichni – fyziologicky uplně stejné….

Tak jako můžeme třeba sportovat, přemýšlet, atd….můžeme tedy i zpívat – protože máme všichni prakticky stejná těla, mozky, i hlasivky…

Každopádně, máme sklony k rozličným „oborům“ a zůstává záhadou, proč má někdo IQ minus 120 a někdo 120, přesto, že máme fyziologicky mozek sestavený stejně – A TAK JE HOLT I SE ZPÍVÁNÍM – někomu to jde jak po másle a jinému hůř :-)….

Co bych ale ještě chtěla zmínit je to, že pořád hrajeme „na výkon“….Chceme být co nejůspěšnější, nejvýkonější, nejlepší……a při tom zapomínáme být „tvůrčí sami pro sebe“….

Ano, co je na tom něco vytvářet – třeba píseň a nemít s ní absolutně žádné plány ?….JEN TAK SI ZPÍVAT BEZ NĚJAKÉHO „DOTÁHNUTÍ“…..Tvořit si jen tak, bez toho aniž bychom od toho výtvoru, nebo od nás samotných požadovali nějaký výkon……

…Zdá se totiž, že právě tato „akce jen tak pro radost“, nás činí doopravdy šťastnými :-)….tedy alespoň doufám, že někoho z nás :-)…

Milý čtenáři, děkuji za přečtení tohoto článku – děkuji, že jste vydrželi až do konce….a nezapomeňte si zazpívat – DĚLÁ TO DIVY 🙂

s láskou Jana K.